Alžběta. se jmenuje. paní u finančního úřadu. volalo mi neznámé číslo. bála jsem se volat zpátky. tohle je peklo. bojím se cizích telefonů. to říkám pořád. když volám já, nově, někomu, nechám to vyzvánět krátce, a pak obratem napíšu sms zprávu, kdo jsem a proč volám. PŘEDVÍDATELNOST, je zásadní pro lidi citlivé, jako jsem já.
paní z úřadu POSLALA smsku. přesně tak, jak potřebuji. "Dobrý den paní adolfová, prosím o zavolání. děkuji..."
okamžitě volám, a DĚKUJI. za zprávu. ANO, tohle se mi děje. DOBRO. a láska, laskavost. na úřadech. tohle se mi děje celé tři roky. miluju ho. pořád. už tři roky tu není. pláču do telefonu, tohle je peklo, jak to bolí. můj milovaný muž tu NENÍ. zemřel manžel. letos na podzim to budou tři roky. cítím, že to tu shůry nějak zázračně řídí. cítím ho blízko. prý andělé. stejně si myslím, že ti andělé jsou naši zemřelí blízcí... a dohlížejí na nás. co z láskou vysíláš, to se ti z láskou vrací.
pokaždé, pokaždé, pokaždé když jednám na úřadě, pokaždé, jednoduše řeknu co a jak potřebuji. a přiznám emoce... a naprosto odevzdaně s pokorou a respektem splním všecky ty formuláře a dokumenty. ty lidi, to poznají. na jakési možná nevědomé úrovni, naladí se na MŮJ niterný citlivý neuro-systém, a ladíme spolu. a pokaždé pokaždé pokaždé to vyšlo. byl to notář, policie... soud, další soud, opatrovnický soud. tohle nechceš. tohle jsou drsné zkoušky pozemské.
pokaždé to vyšlo. přišla jsem a řekla jsem: mám autistické vnímání, a při smyslovém přetížení mohu dostat záchvat. prosím nevolejte sanitku. potřebuji jednoduše vysvětli explicitně, co je potřeba. maximálně budu plakat, a v extrémním případě, záchvat trvá maximálně pět minut. prosím, nevolejte sanitku. zůstaňte tu někdo se mnou.
je to ostré. SAMA dokážu si takhle říct o pomoc, prostor, abych BEZ prášků fungovala i v extrémních podmínkách. jde to. co vysíláš, děje se. Vesmír je přátelský. lidi nosí v sobě dobro. vím to, každý den, každý den toho kritika... v hlavě, mysl, která má nahrané děsivé zážitky a programy z kdysidávna, krmím DOBREM a LÁSKOU a LASKAVOSTÍ.
bojím se vyjít ven. z domu, že zase potkám nějaké zombie, že se stane něco blbého... ta mysl. je to autistická rigidní mysl, která si jak terminátor nahrává všecko. všecko, všecko. všecky detaily, a visí tam, jsou tam. blbé věci, okolnosti, co se udály, tak jsou. a co je ÚŽASNÁ úleva, vědomí, že vědomí NENÍ mysl. a tudíž s tou myslí se nemohu ztotožňovat.
o co absurdnější strachy chodí, o to víc je NÁPADNÉ, že ty strachy, programy, strašidla NEJSEM já. tedy nakonec jsem, a to tedy TEĎ zrovna ANO, vděčná vděčná za onu citlivost, a intuici a vele-divokou a dobrodružnou a epickou a lyrickou mysl uměleckou, že to beru ALL INCLUSIVE. platím za to, a řeším to SEBEDISCIPLÍNOU, že každý den zas a znovu zažívám KRÁSNÉ události, a ty staré strašidla zjemňují a léčí právě skrze NOVÉ prožívání. a dokonce nabírají sílu nové programy, které jasně (v mém subjektivním vesmíru) dokazují, že Bůh existuje, nebo chcete-li svědomí, život... atakdále... ve smyslu, že MINULOST, je jakýsi bezpečný archiv zkušeností, které z nás dělají lepší lidi. a ty zdánlivě "blbé" zkušenosti jsou KLENOST, jako diamant se obrušují... a díky tomu, že nás osud/život/Bůh posílá do těchto situací, můžeme růst a zažít na plný pecky tu hru zdejší, jménem ŽIVOT.
děkuji děkuji děkuji všem lidem, na úřadech, na poště.. krásným bytostem, že mají se mnou trpělivost, a tímto vám z celého svého srdce posílám VDĚČNOST a LÁSKU a tisííííííc Šťastných myšlenek.
jste mí pozemští Andělé a Průvodci. a díky vám pomaličku nabírám sebevědomí, že to tu, já... t.č. máma, zvládnu. i když už jsem jediný rodič, kterého mé děti, dva synové mají... zvládnu to. a táta... to ví. vysílá mi sílu a víru, jít dál. je tam někde v nebi nebo tak nějak, a cítím, že vysílá a pomáhá a je to náš nebeský Anděl. vím to. vím.
Vůbec nevím, jestli toto někdo přečte. mně stačí, že jsem si to sama sobě napsala.
Sdílím = sílím.
že to strčím ven, veřejně. to je kurrrrňa odvaha.
jenže, nemám co ztratit. reputaci? peníze..? je o nás postaráno. vím to. umím uklízet, umím balíčkovat, mám dobré srdce, a vysílám do prostoru to dobré, co ve mně je. a to temné, děsivé, to tedy chodí.... a to pokaždé odevzdám řece, a průběžně pláču, a vypláču stesky a smutky, abych s úsměvem, zas mohla přijít k vám. k lidem. třeba se potkáme. hihi... kdo ví. kdo ví.
jsem chodícím důkazem, že se vše děje pro naše dobro, i když to tak nevypadá někdy. stačí někdy jen projít peklem........ a vědět, že stačí (doslova) přežít... a pokaždé pak přijde klid a odměna NOVÝ den.
s úctou, láskou a vděčností
J
<3
